Domino Svetík

Tento dojemný list napísal Ukrajinec z Charkova Andrej Avramenko režisérovi Nikitovi Michalkovovi.

Hovorí dušou a s bolesťou o súčasnom marazme, uctievaní falošných idolov a hnanie sa za cieľmi, ktoré nie sú naše ciele, vedení ,,vodcami“, kúpenými za 30 strieborných, po cestách, čo nevedú nikam…

,, Všichni jsme Rusové.“ Andrej Avramenko.

Co nám bez ustání říkají každý den naši nadřízení. Že už 23 let jsme nezávislí, svobodní, nejsme otroci, nejsme pracovní dobytek, jsme téměř Evropané, všechno jen krásné.  Sňali jsme všechny okovy, které bylo možné sejmout, osvobodili jsme se od krvavých tyranů, od krvavé historie, od všeho, co nás s nimi spojovalo. Po naší zemi takřka čtvrt století vane takový vzduch svobody, rovnosti, bratrství, jaký nikde jinde není. Můžeme se tím pyšnit. Copak jsme se k tomu neupínali, nesměřovali k tomu všechny ty roky? Teď slyšíme z televize a internetu každou minutu, že jsme ochotni dát život za tuhle svobodu, že to je naše nejvyšší hodnota, vyšší není, není nic důležitějšího v tomto světě, než naše nezávislost.

A na kom jsme nezávislí? Jako země, jako národ… jen se na chvíli zamyslete… Komu patří moc? Národu? Nebo oligarchům? Kdo celé ty roky bohatnul? Národ nebo oni, ti ochránci národa, kteří nejhlasitěji křičí o naší jednotě, o našich svobodách. Čí televizní kanály a webové stránky nám toto nepřetržitě tvrdí? Proč každý námi zvolený prezident nám pokaždé sliboval tolik všeho a proč jsme za celý ten čas nedostali nic – kromě té „svobody“ a nezávislosti, kvůli které jsme teď připraveni umírat v boji se zlým a zákeřným sousedem? Každý z nás dluží asi 3000 dolarů, včetně právě narozených dětí. To je náš dluh celému světu. 140 miliard dolarů. Kde jsou ty peníze?

Nejsou. A dluhy jsou. I ty, já a každý občan naší země je musí splácet. Tak takovou máme nezávislost. Ale může být dlužník nezávislý? Jak nám tvrdí celý ten čas? Jmenovitě toto je naše hlavní hodnota – platit dluhy? A ten dluh s každým rokem roste. A komu celé ty roky naše hlavní hodnota – nezávislost – sloužila? Vládě, politikům, oligarchům. Schovávajíce se za volby nás nutili vybírat v dalších volbách hlasité politiky, kteří nám znovu a znovu slibovali rozkvět a ten znovu a znovu nenastal. Někde se podařil – u vlády, politiků a oligarchů.

A v tuto chvíli se zamyslete – bude se nám dařit lépe? Zdá se právě, že pro oligarchy je největší hodnotou nezávislost, nezávislost na národu. Svoboda krást, loupit, lhát, rozhádávat nás mezi sebou. Vše, co nás obklopuje, co budovali naši rodiče, otcové, náleží jim – politikům, oligarchům… Oni nás dokázali  očarovat slovy o svobodě, demokracii a nezávislosti a přisvojili si vše. Získávají kredity, staví zámky, vily, jachty, mají konta za hranicemi a jejich ratolesti studují na prestižních a drahých univerzitách na Západě a my za to platíme. A pokud pochybuješ se o hodnotách takové nezávislosti, tak jsi co: jsi zrádce! Ty ses prodal Moskvě a jistě osobně Putinovi, není- liž pravda?

A možná jsme se za ty roky stali nezávislými na své historii, na svém ukrajinském jazyku, kořenech i předcích. Byli jsme nuceni zříci se našich hrdinských činů, velikých hrdinských činů a úspěchů našeho národa, našeho velikého národa. Proč jsou našimi hrdiny nyní ti, které naši předci hubili ve Veliké vlastenecké válce? Jak se to stalo? Bouráme památníky, památníky našim předkům, otcům a dědům. Vždyť to je naše paměť – komu je tak potřebné ji zničit? Jako pomatenci lezeme opět na barikády a řveme, že tentokrát už to zažijeme přesně jako v pohádce… Co je to za začarovaný kruh, co je to za mor? Shodili jsme zkorumpovanou vládu znova, po kolikáté už!? A opět přízrak naděje, jako zázrak, našeptávající ze všech stran, že tentokrát už určitě budeme rozkvétat a všichni  padnou od závisti.

Ztratili jsme za tu dobu přibližně 6 miliónů civilních obyvatel!                                                                                                                                                                                                                                                                                                                    To je neskutečné číslo. V době míru. To je blízké ztrátě všeho civilního obyvatelstva SSSR za dobu nejstrašnější války v historii lidstva. A my jsme je ztratili v době míru, nezávislosti a demokracie. Čeho jsme dosáhli za 23 let té klamné svobody? Na co můžeme být pyšní? Že naše ženy utíkají za starci nebo pracují v bordelech? Že naši muži si konkurují s polskými za práva sbírat jahody v Portugalsku nebo s Moldavany kladou dlažbu v Rusku? Že nemáme normální pravidelnou armádu, která by nás mohla ochránit a teď už ani policii? A naše děti jsou připraveny se rvát s našimi syny a otci z Berkutu? Nám zbylo pyšnit se tím, že jsme Ukrajinci. To je náš jediný důvod k hrdosti, je to tak? Proč snášíme zrádce a děláme z nich hrdiny? Kde jsou naši skuteční hrdinové, které zná celý svět? Kde je Shakespeare, Einstein, Gagarin, kdokoli, kdo nám může dát záblesk naděje a víru?

Odpoutej se na minutu od všeho, sedni si v tichu a zkus jednoduše promyslet, kde je všechno to, co u nás bylo? Proč jsme se zřekli všech vítězství. Proč jsme v sobě rozdrápali boláky s hladomorem a s řevem, jak je možno se tím nadchnout, jak něco vytvořit, postavit, s takovou ideologií?                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                   Počkej, počkej – vždyť jsme to byli my, kdo vypustil první Sputnik, to my jsme porazili Napoleona, Hitlera, Turky, Švédy a ještě kupu dalších národností a ras přicházejících do naší země. To my jsme vytvořili největší stát v historii lidstva, to my jsme vytvořili atomové elektrárny i bomby, to ještě včera se nás bál a vážil si nás celý svět.

Kde to je nyní? Kde? Proč jsme se zřekli potřeby být velkým národem a udělali ze sebe uražené? Kdo nám ukradl naši historii a naše vítězství? Rusko? Moskali? My jsme si to udělali sami. Sami jsme se vzdali své paměti, svých předků, hrdinských činů. Uvěřili jsme novým lživým idolům a hrdinům, plytkým a nicotným ve srovnání s tím, co jsme měli ještě včera.                                                         Copak je možno srovnat Gagarina a Banderu?

Po Kyjevě chodí mladíci s maskami a pálkami, jedna část národa za živa zapaluje druhou, střílí druh druha, jak jsme to dopustili? My znova věříme v novou revoluci, novým slibům? Proč jsme se stali ubohými, bez přestání křičícími, že jsme svobodní a nezávislí? Ukradli nám minulost a teď kradou zbytky budoucnosti.

Učíme své děti ze lživých učebnic, lživou historii. Jak se to mohlo stát, co se stalo?

Závidím Rusům, závidím těm kacapům (kacap- tak nazývají ukrajinští nacionalisti Rusy, pozn. překl.) a Moskalům (Moskali – v ukrajinštině Moskvané), závidím jim jejich olympiádu, jejich armádu. Mám mnoho známých i příbuzných v Rusku a vidím, jak oni se mění a rostou, věří svému prezidentovi, věří své armádě, jsou hrdí na svou velkou historii, úspěchy a hrdinské činy, jsou pyšní. Ale to přece byla naše společná historie, i vítězství a úspěchy byly společné, ještě „včera“. Oni se smířili se sebou, oni naplivali na námi blahořečený Západ a jdou dál a rozvíjejí se. Rusům je fakt jedno, co o nich říkají v televizi nebo v diskuzích…

Já chápu, že to my ztrácíme a ne oni. My se stáváme slabými a oni silnými. Bez ohledu na to, jak hlasitě budeme volat: „Sláva Ukrajině“, už to nezastavíme. Nedávno jsme o nich zlomyslně mluvili, když měli problém v Čečně. A teď už sami Čečenci nejsou menší Rusové než sami Rusové. Jsou připraveni se bít za svoji novou obrozenou velkou zem, které jsou součástí. A čečenskými bataliony teď straší nás! Jak se to stalo? Ničili druh druha ještě včera a důvod změny je prostý: Čečenci si vzpoměli, že oni jsou Rusové, že jsou částí velkého státu, velkého národa.

Mluvíme zlomyslně, když oni mají katastrofy a teroristické útoky. Ale oni je překonávají a stávají se silnějši a silnější, ať je proti nim celý svět. Padají a znovu se postaví, stojí a usmívají se, hned jak odplivnou krev ze zubů. A my křičíme, že jsou otroci, že se co nevidět rozpadnou, nafta dojde, NATO zaútočí a oni budou znovu potrestáni…

Ale vždyť oni – to jsme my, to jsme my, my pliváme na svůj obraz sami v sobě, my si musíme uvědomit, že jsme jediný celek a když začneme toto chápat, přijde ten pocit, jaký znali naši předci, pocit vnitřní síly, naděje, víry a hrdosti, na to, že my jsme také Rusové. Naši předci, Ukrajinci, Tataři, Židé, Burjati, Uzbeci…, a lidé různých věr, katolíci, pravoslavní, muslimové a jiní, to není hlavní, hlavní je, že jsme součást velikého národa a velké země. Ano, naše velká zem a velký národ má problémy. Velké! No ale jestli si vzpomeneme, že patříme k sobě, změní se vše a navždy. A toho se bojí všichni. Bojí se, že si na to vzpomeneme a opět budeme spolu. A proto se ze všech stran plete ta pavučina lží, lhaní, přichází nenávist a zlost u nás i v Rusku. Nedají nám oddychnout, probudit se, ale pokud si nevzpomeneme kdo jsme, tak neprocitneme už nikdy.

K původu té složité situace, která nastala: kdo křičí nejhlasitěji ze všech, že je potřeba ochraňovat naši nezávislost, samostatnost a svobodu? Stejní úřednici, oligarchové, poslanci. Oni se děsí toho, že za to, co se stalo za všechny ty roky s naší vlastí, bude potřeba nést odpovědnost. A možná to není okupace. Možná je to osvobození, možná přišli naši, ve chvíli, kdy už jsme neměli naději, když už jsme se možná vzdali. A my potřebujeme stát spolu. A zlikvidovat všechny ty lživé politiky, oligarchy, primátory a uředníky, kteří kříčí, abychom šli umírat, umírat za jejich vily, zámky a jachty, za jejich konta v bankách, za jejich svobodu, lup a nezávislost k odpovědnosti za své činy. Já vím, že můj manifest budou mazat z internetu, bude tisíce zlostných komentářů, budou křičet, že jsem zrádce, že jsem se prodal Putinovi, že jsem kacab, Moskaľ , mně je to jedno, já vím, co je za mnou – pravda. Jsem patriot Ukrajiny, opravdový patriot a nyní se řeší osud mého národa, mé Ukrajiny. Jestli si vzpomeneme, kdo jsme, nebo jinak – miluji svoji rodnou Ukrajinu, své předky, svou kulturu. Jsem Ukrajinec, ale víc než to, jsem Rus. Andrej Avramenko, město Charkov.

With respect

Domino Svetík